• Jitka Šotkovská

Dědova mísa, respektive urna


Přiznejme si, že domácí i světová dramatika je k herečkám zralého věku skoupá. Najít pro ně výraznou, stěžejní úlohu je pro dramaturgii náročný úkol, takže se českých jevištích omílá stále dokola několik titulů, nejčastěji pak zařaditelných do žánru sentimentální komedie. Není tedy divu, že DS Vojan při hledání vhodné příležitosti, kde by svůj talent a temperament mohla uplatnil Helena Vondrušková, sáhl po komedii Popel a pálenka finského autora Bengta Ahlforse, kterou už prověřila řada zvučných jmen, jako jsou Jaroslava Adamová, Jiřina Bohdalová či Květa Fialová. To, že her s ústřední starší ženskou postavou není mnoho, zřejmě způsobuje, že se hrají i hry, o jejichž vysoké dramatické kvalitě by se dalo pochybovat.


Ústřední situací Popela a pálenky je hyenismus dětí vůči rodičům. Ovdovělá manželka plukovníka Malmgrena ho odmítne nechat pohřbít a urnu s jeho popelem si přinese domů, aby si s ním mohla povídat. Její syn, dcera a bývalá snacha, vedeni touhou dostat se k dědictví po plukovníkovi, se ji kvůli neobvyklému počínání snaží zbavit svéprávnosti. Ústřední zápletka už stojí poněkud na vodě – copak mít doma urnu blízkého příbuzného je něco tak šíleného? Větší potíž pak je s tím, že hra je jen obtížně žánrově zařaditelná a tím pádem volá po několika různých inscenačních a hereckých přístupech. Ze začátku se zdá, že by mohlo jít o černou komedii, v monologu Věry s mrtvým manželem o sentimentální, úsměvnou hříčku, později jde spíše o konverzační veselohru a chvílemi zase o zběsilou komedii záměn. Téma komplikovaných vztahů dětí a rodičů a hledání životního optimismu a vyrovnávání se se ztrátou blízkého je zde neseno v nekomplikované, poněkud plytké a umělecky odvozené rovině. Samozřejmě není důvod Ahlforsově hře vyčítat malou hloubku, ta zcela jistě nebyla autorovým záměrem (kdo touží dané téma vidět zpracované s větším psychologickým ponorem či závažnějším společenskokritickým dopadem, poohlédne se po jiných autorech – třeba Hauptmannovi), ale i její komediální prostředky jsou poněkud prefabrikované a najít v textu překvapivá či razantnější řešení ať už v dílčích situacích, nebo třeba výstavbě dialogu, je nesnadné.


Tam, kde se nejde opřít o kvalitní předlohu, je upřena o to větší pozornost k hereckým výkonům a režijnímu uchopení látky. Jaroslav Vondruška hru režíruje přehledně, svižně, suverénně a elegantně, stejně jako posléze ztvární i postavu Věřina dávného přítele Vigga. Svým charismatem zcela obhájí poněkud za vlasy přitažené autorské řešení, kdy je čerstvá vdova okamžitě ochotna začít nový život s bývalým milencem. Bohužel Vondruškova režijní aranžmá nejsou zejména herci v rolích Věřiných příbuzných naplněna adekvátní akcí. Mají mnohé limity v řečové technice, časté problémy s přepálenou emocí, takže ve vyhrocenějších situacích se příliš často nevyhnou afektu, ne vždy správně načasovaný timing. Inscenace se vždy rozsvítí, když na scénu přijde šarmantní, energická, odhodlaná a ironická Věra Heleny Vondruškové, ideálně v dialozích s věcnou a velmi přirozenou Natašou Doležalovou v roli Věřiny pomocnice v domácnosti Kirsti.


Po představení Vernisáže téhož souboru jsem si povzdechla, že bych libickým hercům přála lepší inscenaci. Helenu a Jaroslava Vondruškovi, stejně jako Natašu Doležalovou, bych si zase přála užít v lepší hře.


Jitka Šotkovská




11 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše