• Michal Zahálka

Anatomie štěstí

Ten první dojem je skvostný: bez velkých okolků se začne interagovat způsobem, který záhy překoná prvotní rozpaky, obě protagonistky jsou pohotové, rýpavým divákům dovedou replikovat i docela ostře, a celkově je energie okamžiku tuze sympatická. Zároveň je ale zřejmé, že jen o tak jednoduchý stand-up asi nepůjde, to napovídá jednak doprovodné fingované hraní na hudební nástroj (či dokonce na futrál od hudebního nástroje), jednak přítomnost leckdy dosti bizarně oděných individuí v hledišti. (Tedy jistě, nějaká ta bizarně oděná individua se během festivalu objevují v hledištích leckdy, ale vesměs už je člověk přeci jen zná.)




Záhy se tedy začne Experiment Ψ souboru MÁMENÍ z brněnských Lužánek dle očekávání komplikovat – drží se při tom základního tématu touze po štěstí a způsobů, jakými se jej snažíme (pošetile?) dosáhnout. Přiznám se, že skrumáž nejrůznějších stylů a přístupů, na níž si soubor sám zakládá a k níž se ve svém profilu hlásí („různorodé osobnosti a přístupy […] tvoří mnohotvárnou skupinu, která […] dává vlastní punc osobnosti a tvář“) a která se podle mě projevuje nejen mezi jednotlivými inscenaci, ale (alespoň v tomto případě) i v rámci jedné jediné, mě příliš nedovedla k poznání toho, co konkrétně se mi vlastně chce říct. Nálož ironie je tak vydatná, že je těžké přečíst, co (pokud vůbec něco) se má brát vážně. Přitom je toho tady dost, co není vůbec udělané nešikovně, a nesporně obdivuhodná je schopnost souboru (bez ohledu na to, že jsou třeba někteří lépe a někteří hůře technicky disponovaní) tenhle tvar sázet s velkou suverenitou, snad až v dobrém slova smyslu bezostyšností.


Vedle toho celkového zmatení mám pocit, že si tvůrci škodí jednou konkrétní věcí, a tím je kombinace fingované a autentické interaktivity. Po dobře rozehraném začátku, který vybudil k reakcím až překvapivé množství diváků, přichází velice záhy nástup hlavní hrdinky They coby fingované „dobrovolnice“ z obecenstva. Že je to nahrané, to se ukáže během pár vteřin – a jasně, nechci tvrdit, že nás inscenátoři nutně chtěli vodit za nos nějak déle, ale míra ochoty interagovat po takovémhle znejistění a jakémsi porušení pravidel hry opadla v hledišti dost markantně. Nejsem si jistý, jestli je to v takovémhle tvaru tak docela vyhnutelné.


V součtu toho všeho mi tak Experiment Ψ nepřinesl zážitek, v jaký bych doufal, přesto ve mně ale vyvolal sympatie. Ona takováhle estetizovaná drzost, když se dobře provede, taky není úplně k zahození. Jak ostatně praví známá pravda, kterou připomněl přítel Šotkovský: Divadlo se dělá dobře, špatně a v Lužánkách.


Michal Zahálka


26 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše