• Michal Zahálka

Adéla dlouho nevečeřela

Podruhé během pár dnů se na jevišti Jiráskova divadla potkáváme s inscenací materiálu spjatého s režisérem Oldřichem Lipským a jeho láskou k jakési groteskně pokroucené secesi. Ovšem zatímco libický Slaměný klobouk jen vycházel z téže předlohy jako Lipského film, Adéla ještě nevečeřela je přímou muzikálovou adaptací Brdečkova a Lipského stejnojmenného scénáře. Jejími autory jsou libretista Radek Balaš a skladatel Ondřej Brousek. Inscenaci z roku 2008 v pražském Divadle Broadway jsem in situ neviděl, ale o pár let později jsem v Levných knihách narazil na cédéčko za pár šupů.




Protože mě muzikály zajímají (jakkoliv označit se vysloveně za muzikálového fanouška je v českém divadelním kontextu bohužel stále poněkud podezřelé), koupil jsem si ho, pustil – a dost se potěšil. Hudebně totiž pokládám Brouskovo dílo za dost mimořádné: přinejmenším na poměry pražských soukromých scén jde o velice ambiciózní kousek poučený na těch nejchytřejších vzorech, který se v trefných odkazech, poctách a parodiích odkazuje k široké škále klasických muzikálových děl. Pár konkrétních příkladů: trio metařů v první nádražní scéně je téměř citací fugy, kterou zpívá trojice vykutálených bookmakerů na samém začátku slavných Guys and Dolls Franka Loessera (1950), baronova milostná píseň pro Adélu výrazně pomrkává na „schodišťové“ melodie Jerryho Hermana, nejkonkrétněji na Mame (1966), a Květuščina píseň o lásce a naději si zase utahuje z karlosvobodovské a michalodavidovské linie pražských muzikálových produkcí.

Najdeme tu ale spoustu dalších odkazů a ozvuků například bernsteinovských, sondheimovských a kdoví jakých ještě. (V původních orchestrálních aranžích je to samo sebou patrnější, ale klobouk dolů před Martinem Sedláčkem, kolik toho umí zahrát na pouhý klavír).



Potom jsem si v těchže Levných knihách za podobných pár šupů koupil pod vlivem tohoto zážitku i DVD se záznamem inscenace, kterou sám Balaš režíroval, a připadala mi upřímně řečeno (pravda: z docela mizerného záznamu, takže to není úplně fér posouzení) dost pitomá. Takže, když jsem se dozvěděl, že po tomto materiálu sáhli přátelé z Hrobesa, zaradoval jsem se, že to třeba v jiném kontextu udělá větší parádu. A na pražské premiéře loni v únoru jsem se zaradoval i nad výsledkem. Na hronovské repríze jsem se bohužel radoval o notný kus míň – a v následujících řádcích se pokusím pojmenovat jisté otazníky nad inscenací, ale i nad její předlohou, které mě při té příležitosti napadly.


Ústřední past, kterou Balaš-libretista přichystal režisérům včetně sebe sama, spočívá v tom, že se muzikál dost drží struktury a konkrétních situací filmového scénáře. Ten ovšem Lipský s Brdečkou připravovali tak, aby se mohli blýsknout možnostmi trikového filmu a bohaté výpravy plné nejrůznějších verneovsky starosvětských – dnes bychom řekli steampunkových – technických vychytávek. Inscenace si tak musí divadelními prostředky vypomáhat občas i dost klopotně a zdlouhavě k něčemu, co ve filmu zabere pár vteřin a vyřeší dva tři šikovné střihy (naštěstí alespoň nedojde na finálovou honičku všemi možnými i nemožnými dopravními prostředky po pražských ulicích).



Souvisí to ale i s tím, že z narativního hlediska je film, abych tak řekl, lehce rozvrkočen: protože nám toho chce ze secesní Prahy i z rekvizitářského arzenálu ukázat tolik. Je plný úsečných scén, z nichž leckteré slouží opravdu spíš efektu než příběhu, a leccos by se pro potřeby divadla dalo poněkud zjednodušit, aby nebylo potřeba tolik proměn prostředí a rychlých informativních dialogů, které přitom děj posunou jen trošičku. Upřímně řečeno si nejsem jistý, nakolik je tenhle materiál výhodnou divadelní předlohou. Rozhodně to vyžaduje hodně domýšlení a všelijakého kouzlení. V inscenaci Hrobesa triky obstarává dílem projekce (někdy hodně povedená a nápaditá, ale občas překvapivě ilustrativní), dílem přiznaně zcizované efekty typu oken, jež – aby bylo z čeho skákat – drží girls postavám v cestě. Někdy to vychází bez problému, jindy (v mých očích třeba ve scéně s dynamitem) vede komplikovaná cesta k velice dietnímu výsledku, který působí spíš dojmem odškrtnutí povinně splněného dějového faktu než něčeho opravdu domyšleného a dopracovaného.

Na premiérovém přestavení však nebyl žádný problém si tyhle pochyby buď vůbec nepřipouštět, nebo je rychle zahnat: pokud si to neidealizuji (ale jsem přesvědčený, že nikoliv), bylo to představení tak rytmicky vyprecizované a situačně pevné, že nebyl čas nějak moc přemýšlet. Zdá se mi, že se na Adéle (u takhle komplikovaného tvaru, premiérovaného těsně před prvním příchodem pandemie, zcela logicky a pochopitelně) hodně podepsalo, že neměla čas se vyhrát a zafixovat. A hodně jí pomáhal domovský prostor, který zároveň signalizuje jistou změnu paradigmatu nezbytnou k tomu, abychom bez výhrad přijali muzikál v tomto pojetí a provedení. Tak jako samotná Brouskova hudba (a venkoncem i část Balašových textů) zachází s muzikálem, jeho zvyklostmi a machou velice ironicky, zasazení velkovýpravné inscenace do miniaturního holešovického prostoru, v němž se ve vrcholných scénách na malé scéně tísní nějakých sedmnáct tanečníků, tuto ironii ještě posiluje. V tu chvíli pak nemusí vůbec vadit, ba dokonce svého druhu devizou být to, co (jak jsem tak kuloárně vyposlechl) některým divákům hronovských repríz přijatelné nepřipadalo – totiž že v Hrobesu najdeme jak takové interprety, kteří nástrahami Brouskovy partitury a Packovy choreografie projdou bezmála s bravurou, tak takové, které v určitých chvílích jistí spíš šarm než bezpečné zvládnutí pěveckého a pohybového partu. Jednak je ta zjevná neproporčnost a nepatřičnost celé věci sama o sobě kouzelná, a navíc se energie velkého počtu lidí valí z takové blízkosti s takovou silou, že člověk opravdu nemá ani příležitost koukat, jestli mají dokonale synchronizované nožky. Tady je hrací prostor přece jen rozlehlejší, takže má člověk najednou odstup, který tomu moc nesvědčí (natož když sedí na balkoně, jak jsem si ověřil při svém prvním pokusu o navštívení hronovské reprízy). Některým méně technicky zdatným zpěvákům, myslím, také hodně ublížil fakt, že při hraní na jevišti zákonitě část intenzity zmizí ve chřtánu provaziště nebo v šálách.


Summa summarum: v únoru 2020, když měla čerstvě za sebou proces zkoušení, představovala inscenace Luďka Horkého kvalitu, jež se v amatérském hudebním divadle vídá zřídkakdy. Domnívám se, že podobně jako jsme mnozí (na rozdíl od Pavla Skály a jeho kolegyní, ale o tom zase jindy) během lockdownu přibrali, i ona je nyní poněkud z formy. I tak má své nepopiratelné kouzlo a kvality. Doufejme, že se do té formy zase dostane – a my s ní.



32 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše