• Jan Švácha

Štěstí je pocit určité rovnováhy

Po představení Experiment Psí jsem se na pódiu hronovské sokolovny sešel s celým souborem Mámení Lužánky – střediska volného času v Brně. Na každou otázku odpovídal předem neurčený počet respondentů. A bylo to moc fajn! Nabíjející, stejně jako představení samotné.


V programu jsem si přečetl, že svá představení tvoříte na letních táborech. Vzniklo tak i představení Experiment Psí?


To, co jsme uváděli dnes, z letního tábora není. Jde o představení, které vznikalo v rámci několika školních roků.


Evidentně se jedná o autorskou hru. Jak v tak velkém kolektivu vznikala?


Původně jsme měli jednu verzi, pak jsme ji zahodili.

Hlavně ta původní verze byla podle Psího srdce od Bulgakova.

Pak jsme se ale hodně vzdálil od té původní verze.

Začali jsme se víc zajímat o současnou situaci a začali používat různé popkulturní odkazy. Víc jsme se zaměřovali na reflexi dnešní doby, než na to, z čeho vychází původní Bulgakovovo dílo.

Právě to nás ale velmi silně inspirovalo, protože reagovalo na dobu, ve které vzniklo. Postavit to teď na jeviště by ale opravdu působilo vyšeptale. Dlouho jsme hledali, jak to napojit, až jsme došli do bodu, kdy jsme museli Bulgakova opustit.

Z Bulgakova zůstala už jen esence.


Kolik z toho, co jsme dnes viděli, je improvizace a kolik je přesně dáno?


Rozhovory s diváky, které máme s Vendy na začátku, jsou improvizované vždycky.

Většina je předem nazkoušená.

Určitě máme osnovu.

Doimprovizováváme detaily.

Každá repríza je ovšem úplně jiná, protože složení diváků je také pokaždé jiné. Když se rozpovídají, tak nám vlastně házejí náměty pro improvizaci, ale nakonec se vždycky vrátíme ke kostře inscenace.


Už se vám stalo, že by diváci vůbec nic neříkali?


Zrovna dneska, v předchozím představení. Ale hlásili se. Nereagovali slovně, protože na to nebyli nastavení v rámci kontextu divadla.

Já nevím, přijde mi, že se poprvé ani moc nehlásili.

Asi to bylo publikum, které šlo do divadla se dívat, ne reagovat. Na druhou stranu zase byli velmi vnímaví.


Pro diváky je možná pohodlnější sledovat klasické divadlo. Netoužíte po podobné inscenaci?


Za mě ne.

Já taky ne.

Nepotřebuju to.

Já taky ne.

Hlavně už to děláme fakt dlouho, takže už jsme se hodně vzdálili od věcí, které jsme dělali dříve. Jdeme po jiné formě. A vlastně nikdy jsme nehráli tradiční divadlo.


Nechybí vám kulisy a rekvizity?


Máme tak dvě rekvizity.

Já bych hrozně chtěl neviditelné předměty.

On myslí imaginární předměty, ale ty jsou zakázané.

On to s nimi člověk musí umět. I s těmi fyzickými.

I s dětmi.


Hrajete o štěstí. Našli jste v této hře štěstí?


Myslím si, že štěstí je blbost. Pocity, které jsou opakem štěstí nebo nejsou v rámci štěstí, jsou pro mě na úplně stejné úrovni jako štěstí a je důležité je mít okolo sebe. Štěstí je nějaké ideální směřování někam, které je velmi ovlivněné společností. A osobní štěstí může být pouze pocit určité rovnováhy.


Takže štěstí je proces?


Když se k tomu člověk postaví tak, že je kolem něj určitá škála pocitů a člověk nemá v úmyslu ji hodnotit, štěstí najednou postrádá smysl. A všechno, co k člověku přichází, si vezme za své a nemusí v tom později hledat fráze typu: Tohle je štěstí a tohle je pro mě zničující…

Štěstí neexistuje ve vakuu.


Kde je možné vás vidět v budoucnosti?


Sezóna začne v Brně. V listopadu budeme ve Svitavách. A pokud přijde nějaká další příležitost, ničemu se nebráníme.

Ve chvíli, kdy se shodneme na termínech. Je nás docela hodně.

Vždy, když něco hrajeme, objeví se to na našem Facebooku. Instagram již máme založený také.

Však Vojta to spravuje, tak to musí vědět.


Další hra bude o čem?


Budeme dělat Zámek od Kafky.

To se nesmí říkat.

Nebudeme dělat Zámek od Kafky.

Možná tím začneme a uvidíme, co z toho vznikne.

Já se hrozně omlouvám, raději to vystřihněte, nebo mě zabijou.

Klidně to tam nechte.


Honza Švácha


8 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše