• Jitka Šotkovská

Ďábel se skrývá v monotónnosti




Divadelní klub Jirásek z České Lípy se pokusil poctivě a zodpovědně vyrovnat s osmdesát let starou, proslulou hrou Jeana-Paula Sartra S vyloučením veřejnosti. Přiznám se, že přes mnoho dobrého, co inscenace nabídla, ať už jsou to charismatičtí herci, přehledná režie a funkční, studená scénografie s nepohodlnými radiátory a sterilním zářivkovým světlem, pro mě byla spíš problematickým zážitkem. Problematickým především v samotné hře, která mi dnes lapidárně řečeno přijde už stará. Samotná inscenace mi ovšem neulehčila hledání odpovědi na otázku, proč ji přece jen dnes hrát.


Sartrovo filozofující drama vychází z jedné poněkud tezovité situace a je těžké děj gradovat, rozvíjet a držet tak diváckou pozornost. (O tom, že i dnes se dá téma „života v pekle“ rozvíjet divácky atraktivně, zábavně a stále překvapivě i ve čtyřech řadách ovšem svědčí třeba americký komediální seriál Dobré místo). Že se nenacházíme v hotelovém pokoji, ale v pekle, se prozradí poměrně záhy, takže na postupném odhalování ústřední situace se stavět nedá. Hlavní postavy jsou spíše typy, než psychologicky mnohovrstevnatě budované charaktery, a poněkud „šustí papírem“. Stejně tak mi traktování témat svědomí, manipulace, sebeklamu či neschopnosti sebepřijetí skrze sexuálně-milostný trojúhelník dnes přijde poněkud prvoplánové. Postupné odhalování pravé podstaty postav a jejich zločinů, odhození „slušného vychování“ dnes už také nemá takovou šokující sílu, jakou mohlo mít v době vzniku dramatu. Situace, kdy se muž potí v kabátě, protože není vhodné, aby si před dámou povolil, působí už poněkud nevěrohodně.

Zdá se mi, že aby hra přece jen udržela diváckou pozornost, je potřeba velmi promyšleně dávkovat emoční vzněty, pomalu odhalovat jednotlivé rysy postav a povahu jejich provinění, hledat cesty, jak by postavy spolu přece jen mohly vyjít, a co nejatraktivněji variovat srážky jejich příliš odlišných povah a postojů. A snad se pokusit i hledat sympatické rysy jednotlivých postav, aby měl divák vůbec zájem sledovat jejich osudy. Bohužel českolipská inscenace (nebo alespoň odpolední repríza, kterou jsem viděla) nasadí příliš zhurta, od začátku je emočně silně zjitřená a nedaří se ji moc gradovat. Stejně tak u všech tří postav se zdá, že se snad ani nesnaží (třebaže marně) hledat nějaký útěšlivý způsob, jak by dokázaly na věčnosti koexistovat. Spíš jako by jen od začátku demonstrovaly autorskou tezi, že „každý z nás je katem obou ostatních“ a pravé peklo je psychický teror, ne fyzická muka. Okolnosti jsou od začátku tak jasné, že hercům pak zbývá hrát už jen stavy, místo toho, aby konkrétně jednali vedeni snahou změnit svou situaci. Bez postupného budování napětí pak jevištní akce často působí nepatřičně emočně přepjatě a hystericky. Nabízí se potom už jen suverénní konverzační technika, kde – s vědomím, že konverzační hra je jeden z nejtěžších žánrů nejen v amatérském divadle – měli herci také jisté mezery – ať už v nepříjemně ostrých sykavkách, monotónních intonacích či sekavém frázování řeči.


Nedokážu se tak vyhnout závěrečné frázi, že českolipské S vyloučením veřejnosti je inscenace v mnohém úctyhodná a bezesporu tvrdě a poctivě odpracovaná, pro mě ovšem ve výsledku nepřesvědčivá.

Jitka Šotkovská


26 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše