• Martin Rumler

Čekala jsem na skupinu, které by Brautigan sednul

Rozhovor s pedagožkou a režisérkou ZUŠ B. Jeremiáše České Budějovice Lenkou Šestákovou

Kdo Hawklinskou nestvůru od Richarda Brautigana do vašeho souboru přinesl? Vy, nebo někdo ze žáků?


Přiznávám, že jsem to byla já. Mám autora hodně ráda, stejně jako jeho jinou knihu V melounovém cukru.


Tu bude znát asi více lidí než Hawklinskou nestvůru.


Asi ano. Melounový cukr čeká na zpracování a já si ho na jevišti vůbec nedovedu představit.


No třeba na tygry z Melounového cukru na jevišti bych byl hodně zvědavý.


To já taky.


Ale zpátky k Nestvůře. Proč jste ji souboru vybrala?


Před tím jsme dělali Smrt klepe na dveře od Woodyho Allena a děcka na sebe hodně slyšela. A byl to druh humoru, který sluší i Brautiganovi. Dlouho jsem hru chtěla dělat a čekala jsem na nějakou skupinu, které by to sedělo. A tady se to sešlo.


Takže nebyl problém je přesvědčit, abyste se do toho pustili?


Ne, vůbec. Akorát se hodně podivovali tomu, že kniha obsahuje tolik sexu. To jsme museli nějak kulantně zaobalit.


Čím vás gotický western - jak žánr nazývá sám sutor - fascinuje?


Možnosti, kterými lze jít, hrou, která v textu je. Zjišťovat, kam až lze zajít. Zkusit si zablbnout, pohrát si tím. Je to velká stylizace a potřebovala jsem, aby se herci stylizaci naučili, protože je to jeden ze základů divadla. Hráli jsme si s tvarem od začátku, protože to není tak, že bych přinesla hotový scénář. Dělali jsme to dohromady a šli jsme cestou tvoření a objevování. Kniha je rozdělena na dvě části, které se dost liší. První část je cesta k tomu sídlu a je to mozaika minipříběhů, které se dají nějak scénicky udělat. Ale druhá část je složitá na pochopení a uchopení. To nás na tom vlastně nejvíc bavilo, hledat cestu, aby to diváci aspoň nějak pochopili.


Hledání a objevování odpovídá, že jste si zvolili množství výrazných výrazových prostředků?

Přesně tak. Je tam hudba, tanec, scénografie…



Protagonisté inscenace už jsou asi pokročilejší skupinou z vaší ZUŠ?


Ano, dva jsou maturanti, kteří odcházejí. Původně jsme mysleli, že Mladá scéna je pro nás derniéra a najednou jsme zjistili, že hrajeme ještě na Hronově. Teď už to byla derniéra. Považuju se za průtokový ohřívač. Děti nějak navnadím, ohřeju, někam je dovedu a pak je musím s láskou pustit a zpovzdálí sledovat, kam dojdou. Někdy je to zábavné, jindy smutné. Tak jako je život.


Vaše ZUŠ spolupracuje i s vysokoškoláky, ne?


Ano se Studentským univerzitním divadlem.


Jak taková spolupráce vypadá?

Poslední dobou se to začalo dost prolínat. Hodně spolupracujeme kvůli tomu, že oni mají jeviště. SUD funguje od roku 2002 a já jsem v něm asi patnáct let. A nyní už to divadlo vedou mí bývalí žáci. Dávají nám prostor, my tam můžeme hrát a mí studenti ze zušky tam pomáhají a participují na fungování SUD, dělají muziku, filmy a tak.


Co vás čeká teď, když jeden ročník odejde?


To je otázka, protože po covidu se témata hledají složitěji. S dětmi jsme pracovali volněji, protože potřebovaly rozhýbat, potřebovaly jít dopředu hrou, rozvíjením. Něco v plánu mám, ale po prázdninách děcka přijdou a jsou jiná. Najednou to skočí a jsou jinde. Musím si nejdřív „ohmatat“, kde jsou oni a co pro ně bude zajímavé.


Martin Rumler


8 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše