• Jana Soprová

Úchvatná Florence s šíleným hlasem


Anglický dramatik Peter Quilter mi kdysi při návštěvě Prahy přiznal, že se mu podařilo najít „díru na divadelním trhu“, totiž hry, v nichž je parádní role pro ženu středního (či ještě trochu vyššího) věku. Tato myšlenka ostatně není nijak objevná, rolí pro zralé herečky od čtyřicítky do nekonečna není nikdy dost. A autorům by za ně herečky doslova utrhaly ruce. Russelovu Shirley Valentine si pro sebe uchvátila Simona Stašová, a tak se hledají další vhodné hry. Správně složený koktejl z lehkého humoru, špetky životní hořkosti, trochy sentimentu a lákavého prostředí show businessu je tou pravou volbou. Dlužno podotknout, že Peter Quilter je v tomto smyslu zručný řemeslník, dokáže namíchat koktejl se správně dávkovanými ingrediencemi tak, aby chutnal, ale ne přehnaně exoticky, aby byl lehce stravitelný a chutný.



Ostatně, tento dramatik má leccos za sebou. Po začátcích v BBC, kde působil jako moderátor dětského vysílání a herec populárních seriálů debutoval s hrou Respecting Your Piers, v němž fi gurovaly pouze ženy, a následovala muzikálové adaptace Strašidla cantervillského. Do West Endu prorazil v roce 1999 s Boy Band the Musical. Po čtrnácti letech pobytu v prostředí show businessu rušného Londýna se přestěhoval na Kanárské ostrovy, odkud vyjíždí na premiéry svých her do celého světa, ale jinak zde má klid na psaní a vytvoří zde nejeden divadelní hit. Zásadním rokem pro něj byl 2005, kdy byly uvedeny hned dva jeho hity (právě ty, určené pro zralou herečku), totiž End of the Rainbow / Na konci duhy o závěru života Judy Garlandové (u nás hrálo Studio Dva s Hanou Maciuchovou v hlavní roli, prem. 2006) a Glorious! / Je úchvatná o konci života nejhorší zpěvačky světa Florence Foster Jenkinsové (u nás poprvé uvedeno v divadle Kalich, prem. 2007). Od té doby se strhla obrovská vlna zájmu o obě tyto hry, a tak například Je úžasná! se dosud hrála ve dvaceti zemích světa a prodalo se více než milion lístků. Quilter vychází producentům vstříc, proto vytvořil také malou verzi pro tři herce, která měla premiéru v roce 2008 ve Filadelfii


U nás tedy hra (pozor, nemá nic společného s filmovou verzí, na níž se podíleli zcela jiní tvůrci!) prošla úspěšně několika profesionálními divadly (České Budějovice, Most, Cheb, Divadlo Na Jezerce Praha). Není divu, že se jí ujal i amatérský soubor, tedy Dobřichovická divadelní společnost, kde se stala režijním debutem Aleny Říhové. Domnívám se, že se jedná o inscenaci, která ve svém okolí sklízí ovace. Na Jiráskově Hronově zastává linii divadla psychologického realismu příjemně okořeněného muzikou, tedy divadla přístupného nejširším vrstvám publika. Režisérka dobře dokázala využít herců, které měla k dispozici a navíc právě zde objevila nový talent. Totiž představitele Cosmy McMoona, hudebníka Dušana Navaříka, pro kterého se tato inscenace stala hereckým debutem. Celý příběh je zarámován do retro obalu černobílých dobových fotografií z prostředí New Yorku a autentických snímku samotné Florence a chytlavé swingové muziky tehdejší doby (zazní zde v podání skupiny Cabinet takové hity jako Sing Sing nebo Chattanooga Choo Choo), a ukazuje tak, jak odvážným v zemi neomezených možností štěstí přeje. Tak jako právě Florence Foster Jenkinsové, která realizuje své sny díky vhodnému sňatku a následnému dědictví. Retro půvab doby je zdůrazněn kostýmní stránkou inscenace (Lenka Mejstříková a Alena Říhová), která jistě udělala radost zúčastněným herečkám, a potažmo i divačkám. Dočkáme se i několika velmi extravagantních kreací, které herečky prezentují se samozřejmou nonšalancí. Pokud jde o herecké výkony, byly pro mě příjemným překvapením. I když nemám moc ráda amatérské divadlo, které bývá „levnější“ nápodobou profi produkcí, v tomto případě rozhodně nemusejí herci přivolávat „vichr z hor“, aby před rozzuřenými diváky uprchli. Hlavní představitelka Eugenie Koblížková zvládla svou Florence bez větších problémů, dokázala mobilizovat svůj hlasový fond do nesnesitelna falešného zpěvu a evokovala pocit, že i průměrně vypadající žena (jakou Florence byla) může při dostatečném sebevědomí své okolí zaujmout. Neboť ti, kdo jí obklopovali v životě a jsou jejími partnery na scéně, to sice bezpochyby dělali částečně pro štědrou odměnu, ale také z lásky k ní. Kromě crazy postavičky mexické služky Maríi (Irena Neradová) poctivý výkon odvedli také ostatní: ať už hochštapler a zároveň loser St. Clair Byfi eld Ondřeje Nováčka, naivní a nadšená Dorothy Kateřiny Filla Věnečkové či prudérní dáma VerindahGedgeová Lucie Hochmalové. Na závěr si nechávám Cosmu McMoona (mimochodem mexicko-americký komponista a klavírista Cosma McMunn je reálná postava), který v podání Dušana Navaříka chvíle mi doslova „ukradne show“. Hraje totiž výborně na klavír, což je na scéně vždycky výhoda, neboť dodává zcela jinou atmosféru než reprodukovaná hudba, ale zároveň dokáže minimalistickou mimi- kou a gestikou vyjádřit celou škálu pocitů člověka, který se díky „kšeftu“ u paní Florence dostal ze dna chudoby, ale zároveň strašlivě trpí jeho hudební ego a sluch… Navíc se jen tak mezi řádky dozvíme i lec- cos z jeho osobního života, co mělo zůstat utajeno… V rámci hronovského festivalu tak Dobřichovičtí přidali další barvu do celkové obrazu amatérského divadla u nás, a je to barva docela příjemná.




Jana Soprová

11 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše